Elektrizace na území Jižní Moravy

Počátek elektrizace Jižní Moravy sahá do konce 19.století. V roce 1880 byla zprovozněna první osvětlovací zařízení  v cukrovaru firmy Robert a spol. v Židlochovicích. V roce 1882  bylo   zprovozněno  osvětlení  Městského divadla v Brně. Nejstarší městské elektrárny  na území Jižní Moravy byly uvedeny do provozu  ve Znojmě roku 1895  a v Brně roku 1898.

Elektrárenství z konce devatenáctého století bylo ve znamení továrních a místních městských elektráren.  Jako pohonu generátorů  byly používány parní stroje nebo výbušné motory. Elektřiny se používalo nejdříve pro osvětlení, až později pro pohon.

Důležitými událostmi v oblasti elektrizace z počátku dvacátého století byly  vynález parní turbíny a zahájení postupného pronikání trojfázového střídavého proudu. Parní turbína a velké jednotky kotlů umožnily efektivní soustředění výroby, se snižováním investičních nákladů. Trojfázový střídavý proud umožnil transformaci na vysoké napětí a následný  hospodárný rozvod elektrické energie do vzdálených oblastí. Teprve tento vývojový trend mohl dát  první impuls k zahájení všeobecné elektrizace a vést ji až do dnešní podoby.

V  českých zemích z  důvodů nedostatku vlastních finančních prostředků bylo zahájení moderního  způsobu  elektrizace  uskutečněno prostřednictvím zahraničního kapitálu.

Na území Jižní Moravy byla tato etapa moderní elektrizace prakticky zahájena výstavbou a zprovozněním elektrárny Oslavany firmou EAG-OELAG.

3.února 1914 čeští poslanci na zemském sněmu moravském předložili návrh na soustavnou elektrizaci Moravy. Návrh vypracovali profesoři české techniky List, Engliš a Weyer. Jejich  snahy přerušila válečná léta první světové války. K podstatnému posunu událostí došlo až po ukončení války a vzniku Československé republiky.

22.července 1919 byl národním shromážděním  schválen zákon o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace vypracovaný ministerstvem veřejných prací. Zákon vytvořil základ soustavné elektrizace Československa. Prováděním soustavné elektrizace pověřil zákon všeužitečné elektrárny.  Tímto zákonem získali tyto společnosti (převážně akciové) mnoho výhod právních a finančních (klást vedení na cizí pozemky atd..), ale i povinností (dodávka proudu každému odběrateli, využití potenciálu vodních elektráren..). Všeužitečné podniky měly pečovat o soustavné a hospodárné zásobování elektrickou energií oblastí, jim přidělených podle jednotného celostátního elektrizačního plánu.

Pro výrobce i distributory elektrické energie bylo také velmi důležité stanovení normálové frekvence 50Hz, stanovení normalizovaných napětí pro rozvodné sítě nízkého napětí v obcích  220/380V,  stanovení napětí pro dálkový přenos 22kV,110kV a stanovení svorkového napětí pro generátory 6kV. Předpisy a normy ESČ stanovily podrobné směrnice pro zřizování a provozování elektrárenských zařízení a pro výrobu jejich součástí. O standardizaci v oblasti elektrotechniky se výraznou měrou zasadil profesor List.

Zahájení elektrizace na území města Brna

V roce 1898 byla v Brně zprovozněna na Radlase  městská elektrárna  (Brněnská městská elektrárna a plynárna „BMPE“) se třemi generátory střídavého proudu o celkovém výkonu 600kVA, která byla se zvyšujícími se potřebami odběratelů postupně rozšiřována. BMPE měla vlastní řídící centrum.

Původní rozvodná síť v městě Brně napájená z městské elektrárny byla provozována na napěťové úrovni 2000V. V odběrných místech byly jednofázové odběrové transformátory. Pro motorický pohon  byly vřazovány do transformátorů pomocné fáze. Sekundární fázové napětí bylo 110V.  Od roku 1922 byl zahájen postupný přechod  ze sekundárního napětí 110V na jednotné napětí 220/380V.

V roce 1905 byla k městské elektrárně připojena tzv. Smetárna – městská spalovna, se zdroji o výkonu 350kW střídavého proudu a 250kW stejnosměrného proudu.

Rozvodná síť byla zpočátku budována jen ve vnitřním městě, později postupně rozšiřována. V roce 1909 byl položen první napájecí třífázový kabel. Po síti 2000V jsou zásobováni maloodběratelé brněnské městské elektrárny. Pro zásobování okrajových aglomerací města Brna byla vybudována jak síť 2000V pro menší odběratele, tak síť 6000V pro zásobování velkoodběratelů. Od r.1922 se všeobecně přechází na napěťovou úroveň 6000V. Rozvod 6000V  byl prioritní až do padesátých let dvacátého století, kdy s dostavbou druhé části Teplárny Brno v r.1954 (zvýšení celkového instalovaného výkon na 106MW) začala nabývat na významu síť 22kV.

Pro některé oblasti města Brna a okolí  zajišťovaly zásobování elektrickou energií také další elektrárny. Od r.1911 např. elektrárna v Židenicích, s primárním  napětím 5000V a se sekundárními rozvody 3x220/127V nebo  elektrárna v Husovicích, s výstupním  stejnosměrným  proudem o napětí 2x130V. Zásobování z těchto elektráren však postupně převzala městská elektrárna.

Dalšími významnými kroky pro zajištění zásobování  Brna elektrickou energií bylo zprovoznění elektrárny Oslavany v roce 1913, s vyvedením výkonu do oblasti města Brna a v dalším období pak   zprovoznění Teplárny Brno v roce 1930. Výstavbou této teplárny tehdy ZME  vyřešila  narůstající  potřeby města Brna v zásobování elektrickou energií  a parou.

Elektrárna Oslavany i Teplárna Brno byly  majetkem ZME.  Západomoravské elektrárny pak výkonem z těchto elektráren zásobovaly Brno jednak prostřednictvím  vlastní sítě 6kV a jednak prostřednictvím  sítě BMPE.  BMPE byla samostatným podnikem, která od ZME elektrickou energii do svých sítí vykupovala.

Rosické elektrárny – elektrárna Oslavany

V roce 1911 založila elektrotechnická firma AEG Union společně s „Úvěrním ústavem pro obchod a průmysl“ a s „Ústavem pro úvěr pozemkový ve Vídni“ tzv. „Rakouskou úvěrovou společnost na dodávání elektřiny“ (OELAG). Na Moravě firma realizovala projekt výstavby elektrárny v rosické kamenouhelné pánvi, pro využití tzv. méněcenného uhlí (vysoký obsah síry) na výrobu proudu pro doly Rosické báňské společnosti (RBS), město Brno a brněnské průmyslové závody. Pro realizaci a provozování pak byla založena společnost   „Rosické elektrárny“.

Na základě tohoto rozhodnutí byla v r.1911  zahájena  stavba elektrárny v Oslavanech a souběžně s ní stavba transformovny v Brně Černovicích a stavba dvojitého vedení pro napětí  44000V  mezi elektrárnou Oslavany a Brnem. Ve stejném  roce  město Brno sjednalo s Rosickými elektrárnami smlouvu o dodávce proudu pro svou síť 2000V a zároveň udělilo Rosickým elektrárnám právo zásobit odběratele nad 20kW přímo ze samostatné sítě 6000V.

1.dubna 1913 bylo město Brno připojeno k  Oslavanské elektrárně. Přivedené napětí 44000V bylo   v rozvodně Černovice prostřednictvím transformace na napětí 6000V a 2000V  napojeno na městskou síť, pro zásobování odběratelů  na území města Brna.  Z elektrárny Oslavany bylo také postupně  rozšiřováno napájení také okolních oblastí, prostřednictvím venkovní sítě 22000V.

Počáteční instalovaný výkon elektrárny Oslavany byl dán třemi turbogenerátory 2x3400kW a 1x4500kW. V r.1917 byla elektrárna  rozšířena o turbogenerátor  výkonu  8500kW.V roce 1918 byl v elektrárně zprovozněn první turbogenerátor 20000kVA, toho času největší ve střední Evropě.

Pro ochranu před ničivými účinky síťových kapacitních proudů byly tehdy jako první v tehdejším Československu  roku 1923  na transformaci v  Oslavanech a v Černovicích použity Petersenovy  zhášecí tlumivky, s akustickou signalizací vzniku zemního spojení.

Elektrárna Oslavany ukončila provoz  roku 1993.

Západomoravské elektrárny

Po vzniku Československé republiky zakoupil Rosické elektrárny Zemský výbor moravský, za účasti státu, země, obcí, soukromníků a zřízenců Rosických elektráren a byla utvořena společnost „Západomoravské elektrárny“, jako akciová společnost se sídlem v Brně. Vláda výnosem ze dne 8.4.1921 uznala společnost za všeužitečnou. Z tohoto titulu bylo povinností společnosti postupně zajišťovat  všeobecnou elektrizaci, čemuž následně odpovídal i značný nárůst rozsahu sítí a počtu odběratelů na území působnosti společnosti.

Z rozšiřováním sítě rostl počet odběratelů a s tím se adekvátně zvyšovaly nároky i na zdrojovou část sítě. V té době byla velmi důležitá kooperace se zdroji na zásobovacím území. Úkolem ZME bylo postupně zajistit zásobování elektrickou energií  v  té době pro cca 1340000 obyvatel, roztroušených do téměř 2000 obcí.

Kromě Oslavan a městských elektráren tehdy patřily k nejvýznamnějším zdrojům na území ZME  generátor cukrovaru v  Hrušovanech u Brna,  s instalovaným výkonem 4600kVA a generátor  cukrovaru v Hrušovanech nad Jevišovkou, s instalovaným výkonem  6000kW. Oba cukrovary dodávaly do sítí ZME elektrický výkon o velikosti až 6000kW. Mezi významné zdroje byla počítána i vodní elektrárna v Komíně se dvěma  generátory o výkonu 125kVA a 135kVA.

V rámci zajišťování všeobecné elektrizace se rychle rozšiřoval rozsah sítí,  byly budovány  a připojovány nové elektrárny, transformační a rozvodné stanice.

Venkovní distribuční  síť ZME  byla v počátcích budována radiálně na úrovni napětí 22000V. Se zvětšováním rozsahu sítí  docházelo k jejich postupnému  vzájemnému propojování. Současně s rozšiřováním sítí  docházelo k růstu jak počtu odběratelů, tak počtu zdrojů elektrické energie, se  zvyšováním nároků na kvalitu dodávky. Všechny tyto skutečnosti  postupně  zvyšovaly  nároky na řízení sítí.

Od 1.dubna 1924 působil v ZME jako vedoucí provozu Ing.Emil Wald, který do ZME přešel ze Škodových závodů v Plzni.  Díky jeho organizačním a technickým schopnostem byla u ZME jako první svého druhu ve střední Evropě zřízena v roce 1924 tzv. rozdělovací služba  - dispečink.